Dodnes hluboko smekáme před hluboce promyšlenými a s citem pro detail koncipovanými zahradami, byť ty nejstarší z nich vznikly už před mnoha staletími, navíc na vzdáleném okraji asijského kontinentu.
Jaké japonské zahrady jsou?
Jsou cestou za dokonalostí výrazu, lépe řečeno jejím cílem. Byla to cesta dlouhá a nesnadná. Japonské zahrady jsou výsledkem práce lidských rukou a talentu, jsou to vpravdě umělecká díla typická svou prostotou, uměním náznaku, útlumu citů a barev. Tvorba tradičních japonských zahrad vyžadovala člověka s čistou duší, schopného sebekázně, ochotného podřídit se zákonům umění zahrad a zároveň schopného je tvůrčím způsobem překročit. Japonský zahradník pracuje s prostorem ohraničeným plotem podobně jako malíř se svitkem papíru. Zahrada vyjadřuje symboliku spojenou s představou dlouhého života, lidského štěstí i smutku, vztahu člověka k přírodě.
Tradiční japonské zahrady uměleckým způsobem vyjadřují dynamiku spojení prostoru s jeho obsahem a jsou těsně spojeny s člověkem, jsou cestou ke klidu a uvolnění.
Jaký je rozdíl mezi čínskou a japonskou zahradní architekturou?
Pokud jde o filozofii zahrad, velký rozdíl bychom nenašli. Japonci totiž převzali základy umění zahrad z Číny kolem 8. století a rozvinuli filozofie jing a jang, představu vesmírné harmonie vznikající právě ze vzájemného prolínání a potýkání obou prvků. V praxi se na základě této teorie vzniká svérázná estetika. Zatímco jang je prvkem mužským, symbolizujícím světlo, sílu a mužnost, jing jako jeho ženský protějšek je symbolem poddajnosti, měkkost, přítmí. Z této teorie vychází také geomancie, známá pod současným názvem feng-šuej, která trvá na harmonické souhře mezi oběma principy a každý zásah do rovnováhy podle ní přivolá na člověka nevoli zlých duchů. Vznikl tak složitý systém pravidel a zákazů, často hraničících až s pověrami, na druhou stranu však přinášejících řadu praktických výhod. Díky učení feng-šuej se například japonské domy i zahrady budují tak, aby byly přirozenou součástí krajiny. Prvky jing a jang se vzájemně kombinují tak, že se střídají partie světlé se stinnými, suché kompozice kontrastují s vodními a podobně. V některých zahradách může jeden prvek lehce převládat na druhým, v zásadě by však měly vytvářet vzájemnou harmonii. Celá teorie je ovšem pro nás Evropany nesmírně složitá, například kámen sice představuje prvek jang, ovšem leží-li u vody v určité poloze, může mít i kvalitu jing.
Jaká pozornost je věnována vlastnímu domu?
V Japonsku je dům místem klidu a odpočinku, kde si jeho majitel může odpočinout od konvencí nutných při každodenním společenském styku a v profesním životě. I v rušném moderním životě mnoho Japonců ctí tradice, například elegantní a zároveň pohodlné kimono se těší poměrně velké oblibě i dnes. Díky teplému klimatu jsou domy velice lehké a vzdušné, výraznými prvky jsou střechy a přístřešky, často neobvykle spojované mezi sebou. V žádném domě nesmí chybět výklenek se svitkovým obrazem a ikebanou. Příznačné strohosti a jednoduchosti se dosahuje posuvnými dveřmi, které mohou prostor domu členit podle potřeby, důmyslně řešenými úložnými prostory a minimálním množstvím nábytku. Všeobecně je známo, že do domu se vstupuje bez obuvi a tato tradice je dodržována bez výhrady dodnes.
Nepostradatelnou součástí domova je samozřejmě také zahrada, vždyť japonský výraz pro domácnost zní katei a skládá se ze znaků pro dům a zahradu. Nejdůležitější částí zahrady byla vždy okrasná partie, přičemž velká pozornost se věnovala jejímu těsnému propojení s domem - jak fyzickému prostřednictvím velkých posuvných dveří, tak estetickému. Prostor by měl lahodit očím, nerozptylovat pozornost a navozovat spíše stav klidu a harmonie.
Jakým způsobem ohraničit zahradu?
Zatímco dříve bývaly zejména čínské zahrady obklopeny zdmi, v Japonsku a v současné architektuře se upřednostňuje spíše velice kreativní oplocení z přírodních materiálů - prken, bambusu, rohoží, často v kombinaci s kovem. Oplocení však nikdy nepředstavuje zcela neprůhlednou bariéru a jeho účelem není ani bránit násilnému vstupu do zahrady. Plot chrání intimitu zahrady, nechává však do ní zároveň nahlédnout. Například prkenný plot je konstruován tak, aby pod určitým úhlem nebo do určitých zahradních partií nechal volný průhled, jinde, například blízko posezení, je však zcela uzavřen. Velmi zajímavé jsou bambusové ploty. Jednotlivé tyčky se svazují pomocí nejrůznějších uzlů, takže jejich krása vyniká i v detailu.
Jak je řešena předzahrádka?
Vstupní zahrada za brankou je řešena vždy s velkou péčí a vkusem a právě přístup ke ztvárnění těchto partií je jedním z aspektů, které lze z čínského a japonského umění převzít. Velice často jde o skutečně miniaturní prostor čítající dva tři metry čtvereční, řešený ovšem vždy tak, aby nepůsobil skličujícím dojmem. Z praktických důvodů je vydlážděn, nejčastěji šlapáky či oblázky zasazenými v betonu, používá se také štěrk. Trocha zeleně je vybrána tak, aby v každém ročním období přinášela okrasu a navozovala atmosféru roční doby. Vstupní dveře do domu nejsou nikdy umístěny přímo proti brance, vinoucí se stezka nebo prudce zalomená pěšina totiž vytvářejí dojem větší hloubky. Ve větších předzahrádkách má své místo také nádržka s vodou a malou rybkou, lampa sloužící jak praktickým, tak estetickým účelům, trs trávy, nevysoké keře, kámen zajímavého tvaru.
Tím jsou vyjmenovány prakticky všechny prvky typické pro japonské zahrady...
V tom je právě síla japonského a čínského zahradního umění - zkombinovat všechny prvky i na malém prostoru tak, aby vznikla iluze skutečné přírody a zároveň se vyvarovat stísněnosti. Jde o krásu, která uklidňuje, harmonizuje, zatímco my se spíše snažíme vytvořit něco impozantního, hodně barev, záhonů, prvků, které ale naši mysl rozrušují.
Kámen reprezentuje hory, spolu s vodou a rostlinami je jedním ze tří typických prvků japonských zahrad. Špičatý kámen nemá být blízko domu, protože údajně přináší neštěstí a navíc se špatně kombinuje. Často bývá kámen zasazen ve štěrkovém či pískovém poli, které má symbolizovat vodní hladinu. V technice suchých zahrad karesansui (v příštím čísle přineseme o této technice podrobný článek - pozn. red.) ji dokonce zcela nahrazoval. Naopak se štěrk nepoužívá na cestách, protože se po něm špatně chodí, případně je osazen šlapáky.
Pokud je skutečná voda v zahradě zastoupena, pak v různých podobách, nikdy však jako vodotrysk. Před nedávnem jsem v Číně navštívila zahradu .... zapsanou v seznamu památek Unesco, kde byla vytvořena partie s vodotrysky, ovšem ve své tradiční podobě čínské ani japonské umění tento prvek nezná. V podstatě je to proti přírodě, voda teče většinou shora dolů, jen výjimečně stříká. Upřednostňují se jezírka, protože se v nich zrcadlí skutečný obraz, které může být někdy zajímavější než vlastní realita.
Více o kamenech?
Japonci jsou velcí znalci krásy kamene. Dříve dokázali dlouhé týdny chodit po horách, než objevili ten pravý kámen do své zahrady. Pak jej naložili na vůz tažený voly a velice pečlivě jej dopravili do zahrady tak, aby zůstaly zachovány i nejmenší detaily, například lišejníková mapa, rostlinka rašící ve štěrbině a podobně. Dnes se kameny v Japonsku prodávají ve speciálních centrech, v horách třeba i v malých stáncích u silnice. Kameny se podle svých proporcí dělí do několika skupin, nikdy se však nekombinují kameny stejně velké. Střídmost a umírněnost platí nejen při výběru, ale také při vytváření vlastní kompozice. Kameny bývají postaveny tak, aby byl viditelný jejich líc a zároveň zdůrazněny jejich nejlepší vlastnosti. Částečné zakopání do země zvětší stabilitu kamene a zlepší pocit jeho sounáležitosti s místem. Tvoří-li kameny pozadí zahradní partie, říká se jim obětované, protože pro prospěch druhých se vzdaly své osobitosti.
Kámen je často celoživotním potěšením majitele zahrady, v minulosti se nejkrásnější kameny platily jměním. Pozorovat proměny kamene v různých fázích dne a za různého počasí patří je vrcholem duševního klidu a harmonie. Lidský osud se tak často sbližuje s osudem kamene.
Z jakého předobrazu vůbec zahrady vycházejí?
Japonská zahrada je miniaturou vesmíru, ale nepředstavuje krajinu konkrétní, nýbrž ideální, v níž jsou přírodní prvky v harmonii a nahrazuje člověku skutečnou přírodu, ideální obraz světa. To je výsledkem snahy člověka hledat v přírodě útočiště, protože k ní však měl málokdy blízko, různě se snažil si ji přiblížit.
Druhým aspektem je praktická úloha zahrady. Původně byla ochranným pásmem kolem domu, chránila obydlí před zlými vlivy, například v podobě klikatých cest - zlí duchové totiž chodí rovně a klikaté cesty nevyhledávají.
Ačkoli je zahrada obrazem ideální krajiny, má v ní být také patrná přítomnost člověka, například prostřednictvím tvarovaných rostlin, pítka pro ptáky a podobně. Nepostradatelná je také fauna, většinou drobnější - ryby, ptáci, žáby. Například pták vnáší do zahrady zvuk, čímž zvýrazňuje ticho a klid zahrady - v hlučném prostředí bychom jej ani nezaslechli.
Zdrojem cenných poznatků o zahradách jsou tak zvané tajné knížky, zahradnické příručky, které vznikaly v průběhu celé japonské historie. Předávaly se v rámci jednotlivých zahradnických cechů, jak tomu bylo zvykem i u ostatních řemesel. Tajné byly proto, aby nikdo nepovolaný nepronikl k podstatě řemeslných zásad typických pro danou školu. Dříve se v nich shrnuté učení předávalo pouze ústně, což se zdá být úmysl odpovídající zenistickému názoru, že třeba i jen jediné zapsané slovo může být dogmatem, které znemožní nezávislou úvahu a intuitivní poznání pravdy.
Mluvíme o zahradách, ale ještě jsme se nezmínili o vlastních rostlinách...
Říše rostlin v japonské zahradě je nesmírně bohatá, i když není tak pestrá jako například u nás. V mnohem větší míře se používají dřeviny, kvetoucí byliny se užívají zřídka. I pro použití rostlin platí řada pravidel, zejména musejí vypadat přirozeně, ale zároveň zapadat do koncepce zahrady, a nesmějí přerůst a narušit řád. Do blízkosti domu se nesázejí konifery, které by mohly bránit výhledu v zimě. Ačkoli oblíbenou technikou je tvarování, musí i po tomto zásahu rostlina evokovat tvary obvyklé v přírodě. Kulaté tvary mohou připomínat kámen, v některých zahradách mají rostliny dokonce funkci kamenů, takže máte pocit, jakoby v ploše byly zapuštěny kameny. V zahradě by neměla chybět borovice, která je symbolem stáří a moudrosti, dále bambus, elegantní a ohebná rostlina, která symbolizuje pružnost charakteru v dobrém slova smyslu: její dutý, prázdný stvol je obrazem prázdné, uvolněné a čisté duše, ideálu zenismu.
Je-li zahrada dobře založena, nejsou nároky na její údržbu nijak velké. Chce to jen dotyky a cit, vědět, co je zapotřebí. Tvarování je chápáno jako vášeň a koníček, nikoli povinnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat